Dne 14. 4. 2015 celá naše třída, společně s paní profesorkou Voráčkovou, navštívila přednášku na téma duševní choroby. Nikdo z nás netušil, co máme od přednášky očekávat - někteří z nás to spíše brali jako "únikovou cestu" z vyučování, ale nakonec se ukázalo, že si odneseme mnohem více než "pár hodin spánku navíc".

Na začátku nám byly rozdány dotazníky týkající se jedné konkrétní choroby, a to schizofrenie. Abych Vám objasnila obsah otázek, uvedu pár příkladů: "Postihuje schizofrenie jen hloupé? Je schizofrenie čistě genetické onemocnění?" nebo "Postihuje schizofrenie více muže než ženy?" Na vyplnění měl každý přibližně 10 minut a pak následovalo podrobné rozebrání všech otázek.

Dozvěděli jsme se třeba, že schizofrenie neznamená jen rozdvojení osobnosti, jak si myslím snad všichni, kteří se s tímto pojmem setkají, ale jde o duševní onemocnění, kdy člověk ztrácí kontakt s realitou a nedokáže rozeznat co je skutečné a co už ne. Lidé se schizofrenii jsou často pronásledování halucinacemi a bludy, což nám přiblížilo video, které si pro nás sociální pracovnice nachystaly - šlo o pohled na svět očima schizofrenika. V tu chvíli se probudila i znuděná část třídy, nastražily uši a oči jim div nevypadávaly z důlků. Já za sebe můžu říct, že i když to bylo jen video, dost to se mnou zacloumalo. Nedokážu si představit v takovém stavu strávit jeden den, natož pak i několik týdnů či měsíců.

Přednášku dál doprovázely údivem otevřená ústa a návaly otázek následované dlouhými diskuzemi.

Zapomněla jsem opomenout hodně důležitou věc - celou dobu s námi společně v místnosti seděli další čtyři, nám neznámí lidé.

Prvně si každý myslel, že jelikož se jedná o veřejnosti přístupnou přednášku, tak jsou to jen takové ty typy lidi, kteří si rádi rozšiřují své znalosti, ale tohle tušení bylo mylné. Jednalo se totiž o lidi, co schizofrenii trpí (ten přítomný čas proto, že se nemoc může kdykoliv vrátit a nikdy z ní nejste úplně vyléčeni). Konec přednášky tedy okořenily příběhy z doby, kdy je nemoc měla "v hrsti". Otázky se na ně hrnuly ze všech stran a my se tedy mohli dozvědět o nemoci trochu víc než jen naučená fakta z učebnic, ale byli jsme vtaženi i do reálných příběhů těchto pacientů. Jeden z nich si například asi tři měsíce myslel, že je Bůh, což nejednoho v místnosti trošku pobavilo.

Při odchodu měl každý možnost vzít si papíry se seznamem knih a filmů, které se zabývají právě touto tématikou.

Myslím, že to pro všechny byla velká zkušenost a každý si odnesl něco do života.